Škola v prevenci civilizačních onemocnění sehrává významnou roli, a to jak v rámci teoretické výuky, tak praktické výchovy dětí ke zdravému životnímu stylu.
V posledních deseti letech došlo k výraznému posunu v kvalitě výuky v oboru výchovy ke zdraví, která je nyní povinnou součástí vzdělávání. Školy dnes mají k dispozici řadu kvalitních metodických pomůcek a je na rozhodnutí školy, jak bude výuka výchovy ke zdraví v rámci školních vzdělávacích programů probíhat.
Je ale potřeba mít stále na paměti, že skutečným cílem výchovy ke zdraví není zvýšení znalostí dětí. To je jen první, i když nezbytný, krok. Cílem je nabytí schopnosti rozhodovat kvalifikovaně o svém chování a v důsledku jednat v běžném životě tak, aby to zdraví prospívalo.
A právě v přenosu teoretických znalostí do praktického života je při výchově ke zdraví, více než v jiných vzdělávacích oborech, problém. Možnosti školy skutečně účinně intervenovat u dětí ve prospěch správného životního stylu jsou značně limitované. Základním modelem a vzorem (ať už dobrým či horším) chování dětí je domácí prostředí. Je to rodina se svými návyky, rituály a stereotypy, je to domácí prostředí, které dítě ovlivňuje nejvíce a jehož pečeť si přináší již při vstupu do první třídy.
Přesto to ale neznamená, že by škola měla na snahu měnit nevhodné zdravotní chování rezignovat. Naopak – v případě, že dítěti správné návyky životního stylu z domova chybí, je škola jedinou institucí, která může situaci alespoň částečně zachránit. Přitom její možnosti nejsou zdaleka jen v oblasti teroetické výuky. Pro řešení zdravotních rizik ohrožujících mladou populaci potřebují jednotlivé školy vlastní strategii, která zahrnuje:
– zaměřit se na to, co je skutečně podstatné, čili vést teoretickou výuku předmětu „výchova ke zdraví“ v souladu se současnými poznatky, která zdravotní rizika ohrožují děti zásadním způsobem a jak je eliminovat, resp. snížit
– maximální využití praktických aplikací výuky, protože znalosti bez schopnosti přenést je do skutečného života a každodenního konání jsou ztracené
– vytvoření zdravého prostředí v celém školním areálu – škola, ve které se děti ve třídě učí o zdravé výživě a na chodbě je automat či bufet se sladkostmi, limonádami a slanými lupínky, učí děti maximálně schizofrenii dvojí morálky
– zapojení druhotných organizačních složek školy, což jsou především pracovníci školní družiny, pracovníci školní jídelny, lektoři zájmových činností, rodičovské rady i další nepedagogičtí pracovníci. Pouze díky celoškolní strategii může být uplatňování jednotlivých opatření podporujících zdravý životní styl účinné.
– zapojení dostupných zdrojů mimo školu, tj. využívat kvalitní programy a projekty jiných organizací, spolupráci s obcí, s progresivními zdravotnickými pracovníky, vytvářet posilující partnerství a sítě
– neformální pozitivní příklad všech dospělých osob ve škole (nejen učitelů) – nejtěžší prvek, ale zásadní a nezbytný. Příklady táhnou a děti nás sice ne vždy poslouchají, ale neustále pozorují a jejich chování se skutečně mění podle prostředí, které je obklopuje.
– a na závěr: nedělat z výuky ke zdravému životnímu stylu problém či dokonce hrozbu. Jako červená nit se má celým snažením nést poselství, že žít zdravě není složité a hlavně je to příjemné – protože je příjemné a normální se cítit dobře, být svěží, spokojený a plný síly.
Kdy je ve škole nutná změna?
Nabízíme odkazy na některé kvalitní programy, které mohou školy využít ve výchově ke zdraví: