Mateřská škola má v prevenci nadváhy a obezity obrovský potenciál. Dochází do ní většina dětské populace na pět dní v týdnu po většinu denního času, školky mají kvalitní materiální zázemí, učitelky (a dnes i učitelé) jsou pro svou práci motivované a vzdělané. Obecně se dá říct, že pestrá síť mateřských škol a obdobných předškolních zařízení patří k našemu národnímu bohatství.
Školky mají i poměrně velký prostor ve stanovování vzdělávacích i výchovných cílů. Co tři roky si každá z nich aktualizuje vlastní, více či méně originální Školní vzdělávací program (ŠVP). V něm popisuje, jakým způsobem naplní obecné cíle určené celostátním Rámcovým vzdělávacím programem pro předškolní vzdělávání (RVP PV). V oblasti výchovy ke zdraví je ŠVP důležitý dokument, který zpřesňuje anebo rozšiřuje někdy vágní a někdy zase příliš úzké cíle RVP.
Děti mají díky rozumné legislativě i dobré praxi zkušených učitelek i vedoucích pracovníků nastavený velmi moudrý režim včetně každodenního pobytu venku, střídání zátěžových i relaxačních částí dne, pravidelného času na oběd, dopolední i odpolední svačinu v klidném a upraveném prostředí atd. V pečlivě upraveném areálu školek bývají dobře vybavená hřiště a pomůcky pro méně i více náročné pohybové aktivity. Dá se říct, že ve školkách je hlediska zajištění péče o děti výborně postaráno.
Výrazně alternativní školky (slouží odhadem 1-2% předškolních dětí) zpravidla nejsou zapsány v rejstříku škol MŠMT. Díky větší účasti a spoluodpovědnosti rodičů si upravují provozní pravidla, složení stravy apod. poměrně nezávisle na státních normách či doporučeních. Tato svoboda přináší nové příležitosti, ale také rizika, provozní, ekonomická i zdravotní. Mnohé původně alternativní školky proto po několika letech provozu přijaly kompromisní pozici, kdy splní nároky kladené na registrované MŠ a zároveň si udrží původní hodnotovou nebo pedagogickou orientaci.
Instituce mateřských škol však v prevenci civilizačních onemocnění obvykle hrají spíše roli (velmi kompetentního) ochránce nežli učitele. Je to přirozená reakce na existující právní normy a zejména jejich interpretaci kontrolními orgány. Děti tak často přicházejí o možnost spontánního či zátěžového pohybu nebo prožitků v „divočejším“ prostředí. Například v mnoha školkách děti pracují na školní zahrádce, učitelé však jen obtížně hledají cesty k tomu, aby se děti podílely na přípravě jídel z výpěstků a jejich následné konzumaci.
Výchova ke zdraví „výukou“ ve smyslu sdělování informací (byť interaktivní anebo projektovou formou) má v tomto období vývoje dítěte menší účinek nežli na prvním stupni základní školy. Pro děti ve školce je důležitější prožitek z činnosti a formování zdravých návyků v prostředí, které jim to umožňuje.
Děti se nakonec nejvíce učí nápodobou. Pokud budou pravidla životosprávy a budování zdravého prostředí dodržovat učitelé i rodiče, mají lepší šanci si zdravé návyky udržet i v době, kdy opustí pečující náruč mateřské školy. To není samo sebou a svou preventivní strategii potřebují školky formulovat tak, aby jí všichni zapojení rozuměli a věřili, že je funkční a důležitá.