Pohyb patří k základním biologickým projevům a potřebám lidského života. V posledních desetiletích však v důsledku především vědecko-technického rozvoje a změny životního stylu podstatně 
klesá jeho množství, přestože se genetické vybavení jedince nemění. Potřeba pohybu zůstává, ale každodenní realita znamená jeho nedostatek, který s sebou přináší řadu komplikací. A přitom by stačilo ujít 4 km denně. Ideální vzdálenost, na kterou jsou nastaveny naše genetické programy – nejspíše to byla vzdálenost, kterou naše pramatka musela dojít pro vodu nebo sesbírat jídlo pro své děti. Stačilo by ujít 6 km, které vedou k normalizaci hmotnosti – jak obezity tak i podváhy. Nejspíše to byla vzdálenost, kterou náš praotec musel jít ulovit zdroj bílkovin pro svou ženu a děti a za odměnu měl k tomu dobrou náladu.
V pohybovém režimu dětí existuje řada mýtů, které vedou k závažným důsledkům. Vzhledem k vývoji pohybových vzorců a jeho odrazu ve vnímání dítěte je prvořadé podpořit jeho chuť k volnému a svobodnému pohybu. Pro dítě je z důvodů mentálních vazeb horší krátkodobé pohybové přetížení, než dlouhodobá lenost. Především každodenní pohyb cestou do a ze školy, se psem, cestou na kroužek, do schodů a na návštěvu za babičkou je výtěžnější než hodina aerobiku. Platí pravidlo, že královnou pohybu je chůze a králem běh.
Samotná navýšená pohybová aktivita k redukci hmotnosti nevede, ale bez její podpory nemůže fungovat ani žádná úprava jídelních zvyklostí. K úpravě hmotnosti slouží dietologický režim a ne pohyb. Váhový úbytek však žádná úprava dietního režimu nezajistí. Udržení váhového úbytku umí zajistit pouze navýšená pohybová aktivita. Vyrovnání příjmu a výdeje energie vede u dětí už jen udržením hmotnosti během růstu k snížení množství tukové tkáně. V průběhu času postupně dítě upraví svou nadváhu na podkladě jeho prostého růstu, ale nesmí se tato výjimečná možnost promeškat.