Potřeba pohybu v dětském věku

V tomto období probíhá základní formování pohybových vzorců. V motorickém vývoji můžeme sledovat zkřížený pohybový vzor např. při úchopu přes střední linii těla, při otáčení dítěte na bok a na bříško, v šikmém sedu nebo také při lezení po čtyřech. Při pohybu je činnost jednotlivých svalových skupin prováděná ve zkříženém vzoru a zajišťuje tak pohyb vpřed. Rozvoj pohybu přímo souvisí se stupněm psychomotorického vývoje. Spontánní pohybová aktivita je rekcí na přicházející podněty okolního světa, je proto důležité, aby stimulace byla dostatečná a odpovídala stupni vývoje (výběr hraček, prostředí umožňující volný, ale bezpečný pohyb).

V tomto období s výrazně pohybem se podílí na formování pohybového aparátu (především páteře a svalového korzetu). Neadekvátní podněty nebo podněty nebo předčasná stimulace může vést k maladaptaci (chybné adaptaci).  Typickým příkladem poškození vyvíjejícího se pohybového aparátu předčasným poškozením z přetížení a  fixací patologických pohybových vzorců je používání chodítek. I přesto, že již v roce 2001 American Academy of Pediatrics a o něco později také Britisch Academy of Pediatrics (2003) a v neposlední řadě také naše Česká pediatrická společnost  (2004) vydaly jednoznačné stanovisko, ve kterém doporučily stáhnout tato zařízení z prodeje, stále se ještě objevují rodiče, kteří tato „chodítka“ používají. Děti, u kterých ještě není vytvořen svalový korzet, není ukončen vývoj přirozeného zakřivení páteře jsou vystaveny zvýšenému riziku rozvoje patologických zakřivení páteře, rozvoji asymetrických pohybů dolních končetin, nedostatečného vývoje obranných reflexů při pádech a především výrazně vyššímu riziku úrazů.

S cvičením se dá začít již v kojeneckém věku. Děti v tomto období preferují rychlé, krátkodobé pohyby dynamického charakteru. Pohyby reagují na světelné nebo zvukové podněty. Vyhledávají takové pohyby, které mají rovněž rychlou reakci (např. zvukovou- chrastítko nebo pohybovou- houpání). Pro podporu rozvoje pohybu jsou vhodné barevné míče, které se po dotyku kojence pohybují. Míč můžeme kojenci pomalu posílat, můžeme jej klást na krátkou vzdálenost od kojence tak aby se musel k míči doplazit, dolézt po kolenou atd.

Velmi často v tomto věku začínají rodiče s organizovanou pohybovou aktivitou formou kojeneckého „plavání“. Název je poněkud zavádějící, neboť v časném kojeneckém věku ve vodě vykonávají děti spíše vrozené reflexní plavecké pohyby umožňující udržet se na hladině. Nejedná se o klasické plavání, rodiče by neměli podlehnout mylnému dojmu, že dítě po absolvování toho to kurzu zvládá bezpečně samostatný pohyb ve vodě a neměli by tedy polevit v prevenci utonutí. American Academy of Pediatrics upozorňuje, že je třeba stále upozorňovat rodiče, že kurzy je nezbavují zodpovědnosti zajistit bezpečnost dětí v blízkosti vodních ploch. Ať již je schopnost dítěte udržet se nad vodou po absolvování kurzů plavání významně lepší nebo nikoliv, není to argument pro snížení pozornosti při sledování dětí v blízkosti vodních ploch.

Také Česká pediatrická společnost  zaujala k plavání kojenců stanovisko, ve kterém uvádí, že většina pediatrů od těchto programů aktivně rodiče neodrazuje, ale považuje za nutné je podrobněji informovat nejen o výhodách takových aktivit, ale i o určitých rizicích, která jsou s tím spojená. Mezi výhody patří především pobyt ve vodě, který podporuje a urychluje psychomotorický vývoj kojenců, zlepšuje jejich pohybovou koordinaci a každá společná sdílená aktivita posiluje citovou vazbu mezi rodičem a dítětem. Je však třeba uvážit, zda se kurzů mají zúčastnit děti s významnou alergickou zátěží v rodině (rodiče, starší sourozenci), děti s opakovanými záněty středouší (otitidami) nebo záněty zevního zvukovodu (otitis externa) a děti se sklonem nebo již počínajícím ekzémem.

Na přelomu kojeneckého a batolecího období dochází z hlediska rozvoje posturální stability k zásadnímu vývoji- k postavení (vzpřímení) dítěte.

Vzpřímené držení zajišťují tři hlavní systémy:

• Řídicím systémem je CNS (mozek a mícha).
• Senzorický systém představují údaje svalových, šlachových nebo kloubních receptorů jsou součástí zpětnovazebních informací (feedback) o průběžném stavu pohybového segmentu, které jsou nutné pro řízení průběhu pohybu, zrak a vestibulární systém. Vestibulární systém se uplatňuje především při změnách polohy hlavy a rotačních pohybech.  Zrak je udáván jako nejspolehlivější zdroj informací a hraje důležitou roli při celkové orientaci v prostoru a při anticipaci změn působení zevních sil a při pohybu. Zrakové informace také pomáhají kontrolovat polohu a postavení hlavy.
• Výkonný systém je pohybový aparát, kde zásadní roli hrají kosterní svaly.

S vyšší rovinou řízení vzniká postupně vzájemná spolupráce svalů, umožní udržování polohy proti zevním vlivům (gravitace).

Dochází k propojení složitějších pohybových dovedností (např. chůze) vyžadujících vyšší stabilitu. Vyšší stability a bezpečnosti při chůzi dosahuje dítě od druhého roku života, kdy začíná došlapovat na paty a dochází k ohnutí kolena. Souhyb horním končetin je kývavý a dítě při chůzi stále vynakládá poměrně velké množství energie, což přetrvává až do věku dvanácti let. S výhodou využívá při nácviku nových pohybových aktivit schopnost napodobování, proto hraje důležitou roli pohybová aktivita rodiny. Potřeba pohybu v různých formách a podobách je v tomto věku vysoká.

Aktivním pohybem batole tráví až 80 % bdělého času. Je velkou chybou, pokud je dítě v pohybu (často v zájmu prevence úrazů) omezováno (autosedačky, skořepiny, vajíčka, ohrádky…). Správná výchova k pohybu v tomto věku může zásadně ovlivnit vztah dítěte k pohybové aktivitě po zbytek života. U aktivních obou rodičů je předpoklad, že z cca v 75 % budou aktivní i děti.U fyzicky aktivního jednoho rodiče je pravděpodobnost aktivity dítěte okolo 50 %. Na konci tohoto období batole zvládá běh.

V této věkové kategorii nadále pokračuje vysoká kvalitativní i kvantitativní potřeba pohybu tj. cca 6 hodin denně. Z tohoto celkového množství činí naprostou většinu (4,5 hodiny denně) spontánní pohybová aktivita. Pro vysokou potřebu pohybu a dynamický rozvoj motoriky, bývá toto období označováno pedagogy jako „Zlatý věk motoriky“.

Normomotorické dítě tedy tráví v pohybu zhruba 60 % svého volného času (hypermotorické 80 %,  hypomotorické 40% volného času v pohybu).

Spontánní pohyb je přirozeným projevem a odráží individuální pohybové potřeby dítěte, proto není vhodné jej nahrazovat řízenou formou pohybu. Přirozeně se tak může rozvíjet jejich tělesná zdatnost a všestranná pohyblivost. Přetrvává autorita rodiče a sklon k napodobování vzorů ze svého okolí. Nově dochází k propojení myšlení s cílenými pohyby, čehož využíváme pro motivaci k pohybové aktivitě formou her. Hra se stává základním prostředkem učení a rozvoje dítěte v této fázi života, nevhodnějším způsobem učení a seznamování dítěte se světem, vyrovnání se s realitou, kterou často dítě ještě nechápe. Neuvědomují si žádnou spojitost pohybové aktivity s nějakou povinností, rády běhají, chodí na procházky a hrají si s kamarády, dětská hra, je školou sociální interakce.

Malé děti neuplatňují anticipaci pohybu, řeší tedy až akutně vzniklou situaci a nedokážou se přizpůsobit pravidelným opakovaným změnám. Mezi 4. a 6. rokem se dítě naučí propojovat smyslové informace a vytváří zpětnou vazbu.

Z hlediska pohybu je pro toto období charakteristická kloubní hypermobilita (zvýšená pohyblivost).

Při doporučování pohybové aktivity pro děti předškolního věku volíme vždy aktivity všestranně rozvíjejícího charakteru. Snahou je co nejvyšší zatraktivnění (preferujeme pohybovou aktivitu formou hry). Doporučujeme časté střídání rychlostní, obratnostní a dynamické silové aktivity.

V předškolním věku dítě bezpečně zvládá běh i jeho jednotlivé složky (skoky, doskoky), zvládá úchop míče i odhod. Kolem třetího roku dítě chytne letící míč s přitisknutím paží k tělu. V pěti až šesti letech už míč chytne v letu ze vzduchu. Chůze jako složitá činnost je naprosto jistá až ve druhé polovině tohoto období. Chůze je u tří až čtyřletého dítěte urovnanější, plynulejší. Čtyřleté dítě dovede chodit po špičkách, rovnováha zatím může působit potíže. Pětileté děti chodí jistě, rovnováhové dovednosti jsou dobré. Začínáme s nácvikem gymnastických cviků ovšem s vyloučením extrémních poloh (např. kotrmelec).

Intenzivní potřeba pohybu v tomto věku může být někdy mylně interpretována jako „neklid“ či „nekázeň“ dítěte. Omezování, zakazování či dokonce trestání takovýchto dětí závažně negativním způsobem naruší vztah dítěte k pohybu. Stejně tak opačná situace tedy, nařizování a necitlivý nátlak může vyvolat trvalou nechuť k pohybu a může být počátkem budoucí hypokinezy. Dítěti je pohyb vlastní a každé dítě by mělo mít radost z možnosti se pohybovat až do začátku školního věku.

V tomto věku dochází k přechodnému zhoršení přesnosti pohybů, protože dítě se nachází v období změn strategií, v  8 letech používají děti méně svalů a s nižší amplitudou než děti 4 leté. Dozrávají senzorické systémy a jejich koordinace. Na konci 6. Roku dochází k patrnému poklesu spontánní pohybové aktivity.  Za zlomové období v řízení a mechanismech udržení posturální stability je tedy považována doba mezi 6. až 8. rokem. Mění se typ postavy a vzájemný poměr jednotlivých tělesných segmentů, začíná přibývat také podkožní tuková vrstva, končetiny se postupně prodlužují a rostou rychleji než trup, hlava roste pozvolna a zmenšuje svůj velikostní podíl. Dozrávají mozečkové funkce, což umožňuje rozvoj koordinace a rovnováhy. V tomto období by už měla být vyhraněna lateralita dítěte (pravák/levák). Postupně dochází od 6. do 10. roku věku dítěte k poklesu obratnostních dovedností a součastně nárůstu vytrvalostní složky. Zpočátku dítě lépe zvládá aktivity s prvky krátkodobé vytrvalosti, s přechodem do staršího školního věku také aktivity dlouhodobého vytrvalostního charakteru.

Toto období je charakteristické rozporem mezi intenzivní potřebou pohybu a jeho výrazným omezením při zahájení školní docházky. Podle zpráv Evropského parlamentu však v posledních letech se čas vymezený na tělesnou výchovu v celé EU postupně zkracuje: od roku 2002 se tato doba na základních školách zkrátila v průměru ze 121 na 109 minut za týden. Toto období klade vysoké nároky na rodinu, která by měla zajistit dítěte dostačené množství mimoškolní pohybové aktivity. Podpora sportovní činností dětí ze strany rodičů je velmi významná, protože zajišťují dostupnost sportovních zařízení či programů pohybové aktivity pro děti, je především na rodičích a jejich vlastním příkladu, najít a ukázat dětem cestu k pohybové aktivitě a vytvořit pozitivní vztah. Můžete se sami do tréninku zapojit sami a podílet se na vytvoření tréninku ušitého dítěti na míru dle věku a schopností, tzv. „trénink hrou“, povzbuzujte děti v pohybových aktivitách, a vyzkoušejte s nimi několik sportů, abyste zjistili jejich zájem o některý z nich, je důležité dítě dostatečně chválit a oceňovat snahu a úsilí zlepšovat se, před vlastními výsledky.

Pozitivní podporování rodičů výrazně zvyšuje vztah k pohybu jejich dětí. Podporou rodičů je chápána jako motivování dětí, usnadňování jejich přístupu na sportoviště a jiná pohybově vhodná prostranství, poskytování pohybového a sportovního vybavení a vlastní zapojení do pohybové aktivity a její vedení. Ukazuje se, že tento pozitivní vliv je silnější právě u mladších dětí. Mezi nejoblíbenější sporty českých chlapců patří především fotbal, lyžování, bruslení, plavání a cyklistika. Velmi oblíbenou pohybovou aktivitou dívek je také tanec, zumba.

Dítě by mělo trávit aktivním pohybem stejný čas, jako tráví ve škole, ideálně 5 hodin denně. Nedostatečný podíl hodin tělesné výchovy ve školách a neúčast dětí na žádné další pravidelné pohybové aktivitě prohlubuje energetickou nerovnováhu a více prohlubuje rozdíl v celkovém energetickém příjmu a nedostatečném výdeji což je krizovým obdobím pro rozvoj dětské obezity (nejčastěji 7. rok).

U mladších dětí je důraz kladen na jednotlivé prvky zdatnosti a na vytvoření pozitivního vztahu k pohybové aktivitě, protože se účastní na pohybových aktivitách především kvůli zábavě, kterou při nich zažívají, jsou velmi aktivní, rády se učí a osvojují si nové způsoby pohybu, většinou si ani neuvědomují spojitost pohybové aktivity s vývojem jejich tělesné zdatnosti.

Pohyb podporuje tělesnou zdatnost a rozvíjí všestrannou pohyblivost a ohebnost. Mladší školní děti dosahují dobrých lokomočních dovedností a proměňují způsoby jejich realizace podle měnících se podmínek a očekávání, myšlení v tomto věku velmi rychle zraje, proto se pohyb má skládat zejména z her, které se ovšem více zaměřují na rozvoj koordinace pohybů a spolupráce v kolektivu (skupinové hry) – přihrávky, kombinace atd.

Tělesná výchova ve škole je příležitostí připravit děti na zdravý životní styl, který se zaměřuje na jejich celkový tělesný a duševní rozvoj a vede děti k takovým významným společenským hodnotám, jako je disciplinovanost, solidarita, týmový duch, tolerance a fair play. Umožňuje rozvíjení pohybových dovedností potřebných k provozování pohybových aktivit. Ovládnutí pohybových základů usnadňuje průběžné osvojování dalších pohybových dovedností. Dává žákům možnosti dosáhnout úspěšně vyšších výkonnostních úrovní a zvyšuje pravděpodobnost vytvoření návyků pravidelné účasti na pohybových aktivitách.

V tomto věku nejsou vhodná cvičení jednostranně zatěžující pohybový aparát, je možné začít s pravidelným sportovním tréninkem, rozvíjet mrštnost a obratnost, posilovat svalstvo – ovšem pouze vlastní vahou těla!

V tomto období vývoje dítěte obvykle probíhá prepubertální růstový spurt a puberta. Mění se složení těla u chlapců dochází k nárůstu aktivní svalové hmoty, u dívek se obvykle zvyšuje procento tělesného tuku. Začíná se projevovat typicky ženská motorika, kde převládá zaoblenost pohybu a plynulý přechod mezi jednotlivými pohybovými fázemi i celky. A typicky mužská motorika, kde je patrné narůstání silových schopností, pohyby však nejsou tak plynulé. Už se projevuje rozdíl ve výkonnosti chlapců a dívek. V pubescenci dochází k jisté přestavbě motoriky, která se projevuje nejvíce u obratnostních schopností. Dochází k poklesu koordinační výkonnosti, jsou postiženy schopnosti rytmické, prostorového vnímání a rovnováhy.

Kvůli zrychlení růstu je zhoršená kloubní pohyblivost a svalová elasticita

Postupně dochází k uzavírání růstových štěrbin a ukončení růstu. Toto období je kritické z hlediska rozvoje enezopatií a zdravotních potíží z přetížení. Sportovní výkonnost těchto dětí je velice vysoká, udržují si velkou pružnost a kloubní pohyblivost, starší děti postupně stále více chápou jednotlivé složky tělesné zdatnosti, zvládají dovednosti, které jim umožňují účastnit se různých sportů, tanců, gymnastických sestav a aktivit v přírodě. Dosahují dobrého provedení i ve více specializovaných sportech. Vědí kdy, jak a proč použít určité strategie a taktiky ve sportovních hrách, využívají informace z různých zdrojů.

Naopak děti s nedostatečným pohybovým zázemím a s chybějícími základními pohybovými vzorci, opět se často jedná o děti s obezitou, nacházejí uplatnění ve sportovních aktivitách jen stěží anebo vůbec a začarovaný kruh se uzavírá.

Mezi tělesnou výchovou a mimoškolní či školní činností po vyučování se prohlubuje propast. Sportovní činnosti ve volném čase se věnuje čím dál tím méně dětí. Nedostatečné je v této době provozování sportovních aktivit dvakrát týdně a méně, jak již bylo uvedeno u mladšího školního věku. Děti staršího školního věku by měli aktivně sportovat minimálně denně 30 minut. Výrazně nižší úroveň pohybové aktivity je u dětí a mladých dospělých ve víkendových dnech než ve dnech pracovních. Neaktivní děti představují rizikovou skupinu pro rozvoj obezity.

Dalším velkým problém současné mládeže je virtuální realita. Riziko obezity značně stoupá u dětí, které tráví víc než dvě hodiny denně u televize nebo počítače. Není však výjimkou, že v současnosti tráví děti až 26 hodin týdně při sledování televize nebo za počítačem. Více než tři hodiny denně u počítače prosedí přes 20 % českých dětí.  Je potřebné stanovit jasná pravidla času ve virtuální realitě počítače a televizního vysílání. Proto i v této věkové skupině je důležité přizpůsobit program pohybové aktivity věku a zájmům dítěte.

Zatímco v dětském věku převažují spontánní aktivity, v dospívání je tělesná aktivita většinou organizována, a to buď v rámci školní TV, nebo ve sportovních klubech. Většinou je konstatováno nedostatečné množství pohybové aktivity v této věkové kategorii. Přibližně 20 – 30 % dětské populace a mladistvých je méně tělesně zdatných, než je žádané. S věkem také klesá čas strávený tělesnou aktivitou. Podle zpráv Evropského parlamentu však v posledních letech se čas vymezený na tělesnou výchovu v celé EU postupně zkracuje: od roku 2002 se tato doba na středních školách zkrátila v průměru ze 117 na 101 minut za týden. V České republice zůstává pouze 90 minut týdně.

Středoškolští žáci jsou schopni sami navrhnout a rozvíjet svůj osobní cvičební nebo tréninkový program, který jim umožní dosáhnout úrovně tělesné zdatnosti podporující zdraví, uvědomují si souvislost mezi aktivitou a okamžitými a zjistitelnými efekty pohybové aktivity na tělo, fyzické a psychické zdraví, sociální příležitosti, vztahy a kvalitu života. Provádějí pohybové aktivity, které ovlivňují jednotlivé složky zdravotně orientované tělesné zdatnosti, tj. kardiovaskulární vytrvalost, svalovou sílu, svalovou vytrvalost, flexibilitu a složení těla. Kontrolují si svou tepovou a dechovou frekvenci, vnímají své vynaložené fyzické úsilí v průběhu namáhavého zatížení a průběh zotavení po něm.

V adolescenci klesá množství pravidelné mimoškolní pohybové aktivity. Vůbec nesportuje nebo pouze v rámci tělesné výchovy 16 % dětí. Je patrný rozdíl v oblíbenosti sportu adolescentů dle pohlaví, tělesná výchova ve školách vede chlapce ke sportu, ale dívky spíše odrazuje. Krizovým bodem bývá věk mezi 16 až 20 lety, kdy dochází k zásadní změně životního stylu po ukončení školní docházky. V tomto období necelá třetina dívek skončí s pravidelným sportem úplně. U chlapců je situace o něco lepší.

Při motivaci dospívajících k pohybovým aktivitám využíváme faktu, že mladí lidé vyhledávají pohybovou aktivitu především pro pocit příslušnosti ke skupině a pro pozitivní sociální interakci, rozpoznají a ocení dobrý výkon. Pohybové aktivity představují pozitivní alternativu pro soupeření s vrstevníky a pro získání respektu a uznání druhých. Cvičící člověk má zvýšený pocit důvěry ve své schopnosti (posílení sebedůvěry), snadněji rozptýlí obavy a stresy každodenního života. Pravidelná pohybová aktivita podporuje zvýšení pracovní kapacity a podporuje také psychické funkce (psychomotorika). Dochází k úpravě výkyvů nálad, zmenšení depresí a neopodstatněných obav, kterými člověk může trpět. Pohybová aktivita může představovat dobrý základ pro získání žákovy autonomie.

Při doporučení pohybové aktivity adolescentům a mladým dospělým musíme respektovat věk, aktuální zdravotní stav a přihlédnout k pohlaví konkrétního adolescenta. Zohlednit dosavadní pohybovou aktivitu a prostředí rodiny, ve které jedinec vyrůstal. Je nutné postupné kvantitativní i kvalitativní zvyšování zátěže.